Jak se liší autorské právo od vlastnického práva?


Předmětem vlastnických práv se mohou stát pouze věci v právním smyslu, jež mají zpravidla charakter hmotného statku (jednou z více výjimek z tohoto pravidla jsou ovladatelné přírodní síly – např. elektrická energie – které, ač nehmotné, bývají řazeny mezi věci v právním smyslu). Naproti tomu všechny autorskoprávně chráněné výtvory mají charakter nehmotných statků. Znamená to tedy, že předmětem ochrany je imateriální výsledek tvůrčí činnosti člověka, jenž byl pouze vyjádřen prostřednictvím hmotného substrátu.

S věcmi lze libovolně disponovat. Nositel vlastnického práva tudíž může věc ve svém vlastnictví užívat, požívat, brát z ní užitky, umožnit jiným osobám výkon těchto dílčích oprávnění (např. pronájem s právem užívat věc), nebo věc dokonce zničit. A může pochopitelně převést své vlastnické právo na jinou osobu. Autorské právo působí nezávisle na vůli nositele – má absolutní charakter a je dokonce nepřevoditelné, autor se jej nemůže vzdát.

Hmotná věc vykazuje tu vlastnost, že se v jednom okamžiku nachází pouze na jednom místě a může ji zpravidla využívat pouze jedna osoba (resp. jeden určitý okruh osob). K vlastnostem nehmotných statků ale patří jejich potenciální ubikvita, tedy schopnost být vnímán a používán nezávisle na hmotném substrátu, jehož prostřednictvím bylo dílo původně vyjádřeno. Bez závislosti na čase a místě se tak totéž dílo může souběžně vyskytovat a být užíváno po celém světě. K tomu přistupuje relativní snadnost a finanční nenáročnost (ve srovnání s náklady vynaloženými na tvorbu prvotního originálu díla), s níž lze vytvářet dokonalé rozmnoženiny uměleckých děl (např. kopírováním, scanováním a následným tiskem), jakož i jejich snadná šiřitelnost a mobilita z místa na místo (zejm. v elektronické podobě kabelovým přenosem) – tato schopnost je umocněna rozvojem moderních informačních technologií, s jejichž pomocí je pohyb prakticky nekontrolovatelný.

Trvání vlastnických práv není časově omezeno. Obsah a podstata vlastnictví je ve stejné podobě uznávána prakticky ve všech státech světa. Autorská práva jsou časově omezená, což je nezbytné z důvodu regulace nepřiměřených překážek pro společenský pokrok. Jsou však také teritoriálně omezená, nabývají se a jejich ochrana se poskytuje pouze jen pro oblast daného právního řádu (s ohledem na určité dílčí odlišnosti mezi platnými autorskoprávními úpravami v cizích zemích neexistuje v právních řádech taková kolizní norma, která by zásadně umožňovala vstup práva k nehmotnému statku do oblasti jiného právního řádu). Toto subjektivní právo a jeho ochrana tak zůstávají zásadně omezeny jen na oblast právního řádu, na jehož území toto právo vzniklo.